Svatopluk Čech (1846-1908). Adige

Arslan-bej upjal znova oč i na malebné pozadí hor, jejichž rozmanité tvary nyní již zcela zř etelně na modré m nebesklonu se odstiň ovaly, po jejichž bocí ch již tmavé ú ž labiny, klikaté vý bě ž ky a vý rů stky pá trají cí mu zraku se jevily. [...] A př ece trvalo ješ tě dosti dlouho, než li doplula loď naš e k obrovské, př í kř e do moř e spadají cí ská le a než li se nepatrný zá hyb moř e za ní promě nil v š irokou dalekou zá toku, lesknoucí se v paprscí ch zapadají cí ho slunce. Po pravici sklá ně la se až tě sně k ní souvislá ř ada rů znotvá rný ch, vě tš inou bujně porostlý ch hor, zabí hají c ješ tě daleko za dlouhou zá toku, kolem rozsá hlé lesnaté kotliny, až se tam v š edivé dá li spojovala s ř etě zem niž š í ch vrcholků, tá hnoucí ch se po levé straně zá toky. A na té to straně, př i nejzazš í m chobotu zá toky zatř pytila se na slunci zelená bá ň kostela, zač ervenala se kupa stř ech.

»Novorossijsk! «zvolal Mahmud.

Z oč í starcový ch vyš lehl divoký blesk, rty jeho sevř ely se pevě nji, zať atá jeho pě st zdvihla se bezdě ky smě rem k př í vě tivé mu mě steč ku.

Zvolna plula loď zá tokou. Slunce bylo již zapadlo a hory po pravici zbarvily se lehounký m fialový m ná dechem. [...]

Uprostř ed zá toky piblí ž ila se loď k pravé mu bř ehu, kde hustý les ú boč í m hory až k samé vodě sestupoval. Do vody spuš tě n č lun a do toho seskoč il Arslan-bej a jeden lodní k. Veslovali ku bř ehu. Tam vyš inul se stař ec prudký m skokem k staré mu dubu a zachytil se ho obě ma rukama. Chví li drž el jej takto v objetí, pitisknuv k ně mu š irokou hruď. Př ilož il také oblič ej tě sně k drsné mu kmeni.

Tak se vrá til starý Č erkes, starý Adige na pů du, v ní ž odpoč í val prach jeho dě dů, s ní ž byly slouč eny krá sné upomí nky bujaré mladosti jeho, její ž hory se př ed lety ozý valy rachotem jeho puš ky, vá leč ný m pokř ikem jeho bratř í, s nimiž há jil v boji zoufalé m svou sveř epou volnost, své divoké, velebné hory.

Adolf Heyduk (1835-1923)

Jak rá d má m, moř e, tvoje vlnyy
a perlovitý jejich kvě t,
v ně mž svatá zrodila se krá sa,
jí ž v nebe uná š en je svě t.

Jak rá d má m blankytnou tvou hloubi,
ten obraz nebes tajemný ch,
kde duch ná š vě č ností se snoubí -
a obraz oč í dě tí mý ch.