Чеський текст

Paní Zima (Bratř i Grimmové)

byla jedna vdova a ta mě la dvě dcery, ze který ch byla jedna krá sná a pilná a ta druhá oš klivá a lí ná. Ale tu oš klivou a lí nou mě la daleko radě ji, protož e to byla její vlastní dcera, tu druhou jen prohá ně la, aby zastala vš echnu prá ci a v domě byla jen za popelku. Ubohá dí vka denně sedá vala na studni u cesty, kde př edla tak usilovně, až jí prý š tila krev z prstů. Jednou se stalo, ž e mě la př adeno celé krvavé a tu se sklonila nad studni, aby je vyprala ve vodě, ale ono ji vypadlo a spadlo dolů. Dě vč e plakalo a bě ž elo k maceš e a vyprá vě lo jí o tom neš tě stí. Ale macecha mu hrubě vyč inila a pravila nemilosrdně: „Když ti př adeno spadlo dolů, tak ho pě kně př ineseš zpě t! “ Tak š la dí vka zpě t ke studni a nevě dě la si rady, až nakonec ze strachu př ed matkou do studny skoč ila, aby př adeno př inesla. Ztratila vě domí, a když př iš la opě t k sobě, lež ela na jedné krá sné louce, na které rostlo tisí ce kvě tů, a na nebi zá ř ilo slunce.

í vka se po té louce vydala, až př iš la k peci, která byla plná chleba a ten na ni zavolal: „Vytá hni mne, dě vč e, ven, ať se nespá lí m! “ Tak př istoupila k peci a bochní ky jeden po druhé m vytahala ven. Potom š la dá l, až př iš la k jabloni, která byla jablí č ky zcela obsypaná a volala na ni: „Setř es ze mne ta jablí č ka, dě vč e, už jsou zralá! “ Tak stromem zatř á sla a jablí č ka padala, jakoby prš ela a tř á sla tak dlouho, dokud na jabloni nezů stalo jediné. Když jablí č ka posbí rala na jednu hromadu, krá č ela dá l. Koneč ně př iš la k ně jaké chaloupce, ze které vykukovala jaká si stař enka a ta vá m mě la tak velké zuby, až z toho bylo jednomu ú zko a dal by se na ú tě k. Ale stař enka zavolala: „Č eho se bojí š milé dí tě? Zů staň u mne. Když v domě ř á dně zastaneš vš echnu prá ci, dobř e se ti povede. Zvlá š tě musí š dbá t na to, abys mi ř á dně natř á sla peř iny, až z nich budou lé tat pí rka, to potom na svě tě sně ž í, neboť já jsem Paní Zima.“ Protož e k ní stař enka promluvila tak př á telsky, dí vka se zmuž ila a souhlasila a do služ by nastoupila. O vš e peč ovala k stař enč ině spokojenosti a natř á sala peř iny, ž e z nich pí rka lé tala jako sně hové vloč ky. Dí ky tomu si u stař enky ž ila spokojeně, neslyš ela od ní za celé dny ž á dné oš klivé slovo a jí dla i pití mě la dostatek.

bě ž el č as, jak bý vá jeho zvykem, neú prosně a bez ustá ní. a ně jaký č as dí vka posmutně la a zprvu sama nevě dě la, co jí schá zí, ale nakonec pochopila, ž e se jí stý ská po domově, i když tady se má tisí ckrá t lé pe než doma, př ece se jí po lidech stý skalo. Nakonec pravila Paní Zimě: „Matič ko Zimo, sednul na mne stesk po domově, a i když se u vá s má m tak dobř e, nemohu tu dé le zů stá vat, musí m nahoru za svý mi.“ Paní Zima odvě tila: „To se mi lí bí, ž e si př eješ vrá tit se domů, a protož e jsi mi tak vě rně slouž ila, já sama tě vyprovodí m.“ Vzala ji za ruku a vedla k vysoké brá ně. Brá na se př ed nimi otevř ela, a když pod ní dí vka prochá zela, tu se spustil zlatý dé š ť a celou ji pokropil zlatem od hlavy až k patě. „To má š za to, ž e jsi byla po vš echen č as tak pilná.“ ř ekla Paní Zima a podala jí př adeno, které jí tenkrá t spadnulo do vody. Potom se brá na zavř ela a dí vka se ocitnula zase nahoř e na Bož í m svě tě, nedaleko od domu macechy. Když př iš la na dvů r, sedě l na studni kohoutek a zavolal: “Kykyryký, naš e Zlatě nka se ná m vrá tila.“ Veš la dovnitř do domu, a protož e př iš la celá pokrytá zlatem, macecha i sestra ji dobř e př ijaly. Vyprá vě la jim, co se jí př ihodilo a když matka slyš ela, jak k tomu velké mu bohatství př iš la, nepř á la si nic jiné ho, než podobné š tě stí opatř it i své oš klivé a lí né dceř i.

a si musela také sednout na studnu a př í sti, aby i její vř etá nko zkrvavě lo, pí chla se do prstu a k tomu ješ tě ruce strč ila do š í pkový ch rů ž í. Potom př adé nko hodila do studny a sama skoč ila za ní m. Jako její sestra se ocitla na př ekrá sné louce a touté ž stezkou krá č ela dá l. Když př iš la k peci, volal na ni chleba: „Vytá hni mne! Vytá hni mne! Jinak se spá lí m, peč u se už moc dlouho! “ Ale ta lenoš ivá dí vka odpově dě la: „To tak, abych se celá uš pinila! “ a š la pryč. Potom př iš la k jablů ň ce, která na ni volala: „Zatř es mnou! Zatř es mnou! Ta jablka jsou vš echna zralá! “ Ale dí vka odvě tila: „Ty jsi mi dobrá, ješ tě mi ně jaké spadne na hlavu! “ a š la pryč. Když př iš la k chaloupce Paní Zimy, nebá la se, protož e o její ch obrovský ch zubech už slyš ela, a rovnou se k ní př ihlá sila do služ by. První den se př emohla a byla pilná a poslouchala Paní Zimu, když jí ně co poruč ila, neboť myslela na zlato, které bude její odmě nou. Ale druhé ho dne si už troš ku zalenoš ila, toho tř etí ho ješ tě o trochu ví ce, to už se jí rá no moc vstá vat nechtě lo. A postel Paní Zimy taky nepopravila, jak se patř ilo, a peř inu ř á dně nenatř á sla, nelí tala z ní ž á dná pí rka.

o se Paní Zimě znelí bilo, a tak dí vce služ bu vypově dě la. Ale ta byla spokojená, neboť se tě š ila, ž e teď na ni poprš í zlatý dé š ť. Paní Zima ji zavedla k brá ně, ale když pod ní dí vka stá la, mí sto zlata se na ní vylil celý kotel smů ly. „To je odmě na za tvoji služ bu! “ ř ekla Paní Zima a brá na se zavř ela. Tak př iš la dí vka domů, ale byla celá pokrytá smů lou, a kohoutek, který sedě l na studni, zavolal: „Kykyryký, naš e Smolka je opě t doma.“

a smů la na té zlé a lenoš ivé dí vce ulpě la na celý její ž ivot a nikdy se jí už nezbavila.